Po mnoha slzičkách, které jsem statečně utřela do rukávu začlo mé půlroční dobrodružství. Spolusedící slečna Alena už dva roky pracuje ve Francii. Trošku mě překvapila, když z ní jen tak mimo řečí vypadlo, že sice pracuje se samými Francouzi, ale francouzsky prý skoro neumí... "Propána krále, kam to jedu?!?"
Ze spánku mě probouzely hrůzotrašné scény Purpurových řek - netušila jsem o jakou drsňárnu se jedná. Zachránila mě beruška, díky ní jsem se bála o něco méně.
Miluju své nové hodinky a nejvíc toho kdo mi je dal, Jeníčku. Jejich kvalita se naprosto nedá popsat:-)
Po mnoha pauzách na čůrání nás autobus dopravil do Lyonu včas. Páni řidiči ochotou jen hýřili, tudíž mi spoj do Grenoblu neujel a jedna starost byla za mnou. Bohužel nikdy nevyjde všechno tak, jak by mělo. Chyběli nám dva pasažéři z jiného autobusu, který měl zpoždění a my na něj museli počkat. Do Grenoblu jsme dorazili se zpožděním 45 minut a na nádraží na mě nikdo ve světle modrém tričku s nápisem Aloha nečekal. Neměla jsem mapu. Oslovila jsem tedy směle i nesměle jednu slečnu z autobusu, jestli náhodou není češka a jestli ještě náhodou nejede na stejnou kolej jako já. Češka byla, jenže studuje na jiné univerzitě a byla jí přidělena jiná kolej na druhé straně města. Kluci Frantíci mi příliš nepomohli. Ikdyž řekli mi alespoň jakým směrem se mám vydat. Dvě stanice tramvají na zastávku Victora Huga jsem zvládla. V tramvaji se mě starší pán zeptal kam cestuji a poradil mi, kde je zastávka do La Rabot. Unvená a upocená - bylo kolem 100 stupňů - jsem se doplahočila na zastávku, kde klábosili dvě babičky. Ukázala jsem jim adresu a ony vůbec netušily kam mě poslat. Museli jsme vypadat dost vesele - babičky se překřikovaly, pak mi vysvětlovali něco, čemu jsem vůbec nerozumněla až se k nám přidal ještě pán, který opravoval na silnici kabel. Od něj jsme to ale také nepochopila. Zachránila mě paní s malou holčičkou, která mi poradila, ať jedu dvě zastávky a potom pěšky. O víkendu totiž autobus na pevnost nejezdí. Tak jsem se proklínala, že nemám jenom malý cestovní batůžek, že mi kus cesty docela utekl. Z vášnivého přemýšlení nad vlastní blbostí mě vytrhl cyklista, který po mně chtěl tužku. Vůbec jsem nechápala, jestli to myslí vážně nebo si ze mě děla srandu. Jeden batoh ve předu, mega batoh vzadu, kufr v ruce a mám hledat tužku?!?
Navztekaná jsem šla dál - stále po rovině, ten bezva kopec před sebou a najednou! troubilo auto - ten pán opravář mi zastavil, naložil batůžky a odvezl do La Rabot! Já byla tak šťastná! V residenci jsem dorazila na špatné místo. Musela jsem vypadat fakt zoufale, pr
otože mi nšjaký Litvan pomohl s kufrem do správné budovy. Konečně na místě, s klíčema v ruce jsem otevřela pokoj. První věc, které jsem si všimla byla lednice - paráda! a když jsem zjistila, že mám internet! Opravdu si nemůžu stěžovat, jen je tu trošku špína. I to jsem už stihla doladit - umyla jsem všechny zdi a asi si k posteli koupim tapetu. Je to trosku fuj.
Odpoledne jsem skočila nakoupit a to mě tak vyčerpalo, že už jenom sedím a píšu. Zítra se kouknu po nějakém levnějším obchodě. Tenhle je sice nejblíž, ale nevybrala jsem všechno, co budu potřebovat. Už je tu téměř tma.
Ze spánku mě probouzely hrůzotrašné scény Purpurových řek - netušila jsem o jakou drsňárnu se jedná. Zachránila mě beruška, díky ní jsem se bála o něco méně.
Miluju své nové hodinky a nejvíc toho kdo mi je dal, Jeníčku. Jejich kvalita se naprosto nedá popsat:-)
Po mnoha pauzách na čůrání nás autobus dopravil do Lyonu včas. Páni řidiči ochotou jen hýřili, tudíž mi spoj do Grenoblu neujel a jedna starost byla za mnou. Bohužel nikdy nevyjde všechno tak, jak by mělo. Chyběli nám dva pasažéři z jiného autobusu, který měl zpoždění a my na něj museli počkat. Do Grenoblu jsme dorazili se zpožděním 45 minut a na nádraží na mě nikdo ve světle modrém tričku s nápisem Aloha nečekal. Neměla jsem mapu. Oslovila jsem tedy směle i nesměle jednu slečnu z autobusu, jestli náhodou není češka a jestli ještě náhodou nejede na stejnou kolej jako já. Češka byla, jenže studuje na jiné univerzitě a byla jí přidělena jiná kolej na druhé straně města. Kluci Frantíci mi příliš nepomohli. Ikdyž řekli mi alespoň jakým směrem se mám vydat. Dvě stanice tramvají na zastávku Victora Huga jsem zvládla. V tramvaji se mě starší pán zeptal kam cestuji a poradil mi, kde je zastávka do La Rabot. Unvená a upocená - bylo kolem 100 stupňů - jsem se doplahočila na zastávku, kde klábosili dvě babičky. Ukázala jsem jim adresu a ony vůbec netušily kam mě poslat. Museli jsme vypadat dost vesele - babičky se překřikovaly, pak mi vysvětlovali něco, čemu jsem vůbec nerozumněla až se k nám přidal ještě pán, který opravoval na silnici kabel. Od něj jsme to ale také nepochopila. Zachránila mě paní s malou holčičkou, která mi poradila, ať jedu dvě zastávky a potom pěšky. O víkendu totiž autobus na pevnost nejezdí. Tak jsem se proklínala, že nemám jenom malý cestovní batůžek, že mi kus cesty docela utekl. Z vášnivého přemýšlení nad vlastní blbostí mě vytrhl cyklista, který po mně chtěl tužku. Vůbec jsem nechápala, jestli to myslí vážně nebo si ze mě děla srandu. Jeden batoh ve předu, mega batoh vzadu, kufr v ruce a mám hledat tužku?!?
Navztekaná jsem šla dál - stále po rovině, ten bezva kopec před sebou a najednou! troubilo auto - ten pán opravář mi zastavil, naložil batůžky a odvezl do La Rabot! Já byla tak šťastná! V residenci jsem dorazila na špatné místo. Musela jsem vypadat fakt zoufale, pr
otože mi nšjaký Litvan pomohl s kufrem do správné budovy. Konečně na místě, s klíčema v ruce jsem otevřela pokoj. První věc, které jsem si všimla byla lednice - paráda! a když jsem zjistila, že mám internet! Opravdu si nemůžu stěžovat, jen je tu trošku špína. I to jsem už stihla doladit - umyla jsem všechny zdi a asi si k posteli koupim tapetu. Je to trosku fuj.Odpoledne jsem skočila nakoupit a to mě tak vyčerpalo, že už jenom sedím a píšu. Zítra se kouknu po nějakém levnějším obchodě. Tenhle je sice nejblíž, ale nevybrala jsem všechno, co budu potřebovat. Už je tu téměř tma.
Komentáře