Integration week byl totálně na nic. Většinou jsem musela být už v 9 hodin ve škole, abych se podepsala na jeden jediný papír a mohla jít zase domů. Organizace podle mě naprosto nezvládnutá, neb jsme vždy měli přesun do jiné učebny, o kterém nás nikdo neinformoval a my běhali po škole a marně hledali pomoc. Ve čtvrtek jsme se ale od Mickey Farrance dozvěděli, že letos je všechno zvládnuto o 80% lépe než loni! Trošku se bojím, co mě v pondělí čekáJ
Ve středu, ve 14,00 jsme se sešli v počítačové laboratoři, abychom společně strávili jednu teambuildingovou hodinu. Propadák všech dob! Původní záměr, tedy seznámit se s novými spolužáky to rozhodně nesplnilo – poznala jsem celkem jednu novou slečnu! Jupí! Nejbáječnější byla hra BINGO. Dostali jsme na papíru tabulku a v každém okénku byla otázka. Ten, kdo jako první vyplnil odpovědi v pěti okénkách v řadě, vyhrál. Jistě si dokážete představit, že ve třídě plné úspěchu chtivých jedinců je tato hra celkem bezvýznamná. K překvapení naší leaderky se první „BINGO“ ozvalo po pár vteřinách, kdy jeden budoucí manažer rychlostí blesku oběhl pět studentů a napsal si do okének první písmena jejich jmen. Zapomněl si ale poznamenat to nejdůležitější – odpověď dané osoby…nevyhrál,chudinka… Večer byla zase nějaká párty, na kterou jsem dokonce vyrazila, jenže nedorazila. V půlce kopce jsem potkala Mathidlu ze Švédska a rozhodla se jít s ní zase nahoru. Prý to stejně za moc nestálo.
Ve čtvrtek jsem poprvé navštívila studentskou restauraci. Je to bezva – 4 chody za 2,85 E. Po čtrnácti dnech MASO!!!:-) Porce není příliš veliká, ale je to dobré. Nejlepčí jsou samozřejmě dortíčky, a že jich je na výběr! Ve 13,30 byl workshop na téma Business Presentation s paní Mickey Farrance, bývalou pracovnicí v NASA. Osvěžila jsem si powerpoint a naučila všemožné vychytávky jak neuspat posluchače. V auditoriu – největší posluchárně na škole jsme museli povinně absolvovat Academic writing, abychom se vyhli plagiátorství a správně označovali citace. Přednášel nám „flamboyant irish guy“ Partick O’Salavan, kterému jsem rozuměla každé páté slovo, protože mluvil strašně rychle a s nepřekonatelným dialektem. A hlavně! Dvě řady přede mnou seděl náš americký blázen prahnoucí být za všech okolností „in a centre of attention“. Nejprve svému fanklubu ( hlavně korejské a čínské studentky) kreslil mapu Francie z první světové války - invazi spojeneckých vojsk do Francie. Když postřehl, že mapa už nebudí tak velký zájem, začal psát esej, která začínala: Ještě před tím, než můj otec zemřel na lepru… Asi bude bedna, ale fakt mu hrabe. Po škole jsme šli já, Petr a Brian do knihovny zeptat se, jestli půjčují mapy. Bohužel, budu si muset nějakou koupit. Jelikož nás přepadl hlad, koupili jsme si místní speciální růžové pivo v plechovce a s Brianem na půl ještě bagetu s Camembertem. Usadili jsme na Victorovi Hugovi v parčíku. Všimla si nás nějaká slečna, o které jsme posléze zjistili, že je Češka a chodí k nám do školy na MIB. Spolužáci jí prý říkali, že jsou ve škole ještě dva studenti z česka - kluk a slečna, která nikam nechodí - do slova prý říkali:“ She lives somewhere on the mountain and is reluctant to go down. Therefore, we call her the mountain girl.“ To je záviděníhodná reputace,cožJ achjo
V pátek po poledni jsme měli být seznámeni s používáním programu Moodle. Znám ho od nás ze školy, proto to pro mě nebyla novinka. Většina spolužáků však viděla Moodle poprvé a nemyslím, že mají ve všem jasno. Jako obvykle nás přesunuli do jiné laboratoře čítající 30 židliček. Jako na potvoru nás je ale 90, ehm…
Už mě nic nepřekvapuje. Je potřeba spoustu věcí neřešit, usmívat se a říkat:“Oui,Oui!“ i v případě, že nemáte ani páru na co se vás vlastně ptajíJ
Náš společný kanadský kamarád Brian včera slavil 25. narozeniny. Koupili jsme mu s Petrem láhev vína, bramborovou kaši a párky – jeho oblíbené jídlo. Sešlo se nás 17. Stylově jsme povečeřeli v čínské restauraci. Porce jako pro mravence za deset euro a ještě jsme na ni museli hodinu a půl čekat. Abych konečně viděla, o co celou dobu přicházím, šla jsem s ostatními na párty do vyhlášeného Bukana báru. Stačilo, už nikdy víc! Prostor o velikosti naší kuchyně zaplnila stovka lidí. Bez dechu, bez sluchu a zpoceni se tam všichni hromadně vlnili do rytmu dízových vykopávek. Fuj! Co je to za zábavu? Hodnota hovoru žádná – když už jsem se s někým začla bavit, mělo to vždy naprosto stejný spád:
A: Hey! How are you? – úsměv, veliký zájem
B: Best party I’ve ever been to! U? – naprosto unešen(a)
A: Oh, yeh! – nadšené přitakání
B: What’s your name? – veliký zájem
A: Sorry, cannot hear u!!! – tupý výraz, naklonění k uchu B
B: What’s your name? – pochopení,úsměv
A: I’m A, yours? – zájem
B: I’m B. What do you study? BIB? – široký úsměv
A: MIB, you? – široký úsměv opětován
B: BIB – výraz: to je škoda, nebudeme spolu ve třídě
A i B kuk po ostatních
A: Why did you choose Grenoble? – skoro znuděně
B: Best ranking among universities, u? – ještě se zájmem
A: The same – nuda
B: ok - úsměv
A: totální nuda, odchod
Teď si představte, že se to opakuje aspoň desetkrát!!! Prostě nejsem ta pravá párty girl…
Za jedno jsem ale ráda – potkala jsem tam Lízu z Německa, která bydlí na stejném patře jako já – šly jsme spolu domů a nemusela jsem se bát! Juhů!
Dneska celý den leje a skoro mi nejde internet. Myslím, že jako pravá mountain girl zůstanu v pokojíčku a budu se již po páté koukat na Elizabeth J
Komentáře