Petr byl o prázdninách na stáži v HongKongu. Navštívil festival vína a od několika vinařů si vzal kontakt. Minulý týden jednomu z nich napsal, jestli bychom tam mohli na víkend přijet sbírat víno. Vinař odpověděl, že beze všeho. Ve čtvrtek odpoledne jsme s Petrem zašli na nádraží, abychom zjistili kolik stojí vlak do Sait Lager. Zpáteční zvýhodněný lístek by nám prodali za 36 euro. Byla jsem hodně na vážkách – dost peněz za dvou denní dřinu. Nakonec jsem si ale řekla, že je to pořád lepší než zase tvrdnout o víkendu na koleji. Měli jsme ještě jednu alternativu a to je stopem. Rozhodli jsme se, že počkáme do rána a když nebude pršet, zkusíme štěstí na stopu. Jenže ráno lilo už od šesti jako z konve. Sešli jsme se na náměstí Victora Huga a pospíchali na nádraží koupit jízdenky. Dvě a půl hodiny ve vlaku utekly rychle, protože jsem je prospala. V Belville – nejbližší zastávka, která je 6km od Saint Lager - jsme prošli městečko a viděli hospic z poloviny 19. 
století a starý kostel. Po svačince (báječně gumová bageta s máslíčkem J) následovalo šlapání směrem Saint Lager. Na půli cesty nám zastavila nějaká paní a odvezla nás až do Saint Lager. Bohužel nevěděla, kde je Chateau de Brille (vinice, kam jsme směřovali)a my bloudili, neb nás každý posílal někam jinam. Nakonec jsme to našliJ Paní vinařová byla překvapená, že jsme dva a to ještě kluk a holka. Petr jim totiž zapomněl napsat, že mě bere s sebou… Dorazili jsme dřive a do večeře zbývalo pár hodin. Šli jsme se podívat na nejvyšší kopec v kraji. Za hezkého počasí je údajně vidět i Mont Blanc. V pátek ale bylo lehce pod mrakem, takže se nám naskytl pohled „pouze“ na rozlehlé vinice. Bylo tam krásně - sluníčko, kostelík, řvoucí Italové J U večeře jsme zjistili, že všichni vínotrhači jsou Poláci a že paní vinařová je původem také Polka. Tak báječnou večeři jsem měla naposledy doma - polévka, hlavní jídlo, talíř s famózními sýry a ještě dezert – Tiramissu –stokrát lepčí než v Itálii, ňam! Ráno jsme se sešli u snídaně a v půl osmé začala robota - doslova! V devět hodin jsme měli pauzu na
druhou snídani a víno – pije se místo šťávičky,všechno potom bolí míň! V půl 1 oběd o třech chodech a 1,5 hod pauza na odpočinek. Od půl druhé práce s přestávkami na víno. (Francouz, který nás měl na starosti se naučil, že polsky se "tady" řekne "tutaj". Pokaždé, když nám přiděloval nový řádek, říikal: "tutaj tutaj travailles." Bylo to legrační :-) nerozuměl ničemu a my mu také moc nerozuměli. Ještě, že je jejich nonverbální vyjadřování ve směs podobné tomu našemu, jinak bychom my i Poláci těžko chápali, co se nám snaží vysvětlit.) Večer opět čtyři chody a švanda JNeděle probíhala podobně akorát záda bolela mnohem více. Museli jsme stihnout vlak v 8 hodin, což se nám málem nepovedlo, protože Petr jedl strašně pomalu.
Do Grenoblu nás vlak přivezl po jedenácté a mě ještě čekala cesta domů. Měla jsem kliku, svezl mě Jacques a nemusela jsem šlapat ten děsnej kopec. Vydělali jsme si trošku peněz, ze kterých mi něco málo zbylo i po odečtení lístků, tak se těším až je s Jeníčkem někde roztočíme :-)
Komentáře