Mont Aiguille (2086m)– podceněný výlet

Kluci už týden plánovali výlet na nějakou náročnou horu, ale až v pátek (den před odjezdem) se konečně domluvili, kam to vlastně bude. Našim cílem byla Mont Aiguille – krásná hora ve Vercors s 2,5 hodinovým nástupem pod skálu a lezením (+4B) asi tak na 3 hodiny. Na sestup je potřeba mít dvě lana, jelikož se slaňuje dvakrát 45 metrů a jednou 30. Štěstí nám hrálo do karet a AnneKathrin nám půjčila své ještě nerozbalené nové lano.

Pročítala jsem si různé blogy, jak dlouho může trvat celý výlet a v průměru mi to vyšlo na 11 hodin. Cest nahoru vede několik od té naší jednoduché až po 6?. Měla jsem respekt a zjišťovala, jestli kluci mají opravdu veškeré vybavení, protože mi chybí osma a musela bych si jí narychlo pořídit. Dělali si ze mě srandu, že plašim, že 11 hodin to rozhodne trvat nemůže a že se mám přestat bát. Dost mě to nakrklo...

Do výchozího bodu jsme se dostali v 11 hodin, sluníčko do nás pražilo o sto šest a Aleš všemu nasadil korunu, když vytáhl itinerář, který si nepřeložil! takže nám byl k ničemu, neb ani jeden z nás není zdatný francouzštinář... Nástupní cesta byla horší než rašeliniště. V předešlých dnech pršelo a my se bořily skoro po kotníčky v bahně. Pod skálou jsme chvíli tápali, kde začít. Nakonec jsme následovali tři Francouze, kteří měli trošku lepší topo s přesným popisem nástupu.

Hned po prvních 15 metrech jsme se ztratili a čas začal nabíhat. Postupně jsme se předbíhali s Francouzy a v jednom bodě jsme zatuhli skoro na dvě hodiny, protože lezli jako šneci.

Nebylo se moc kde jistit, takže Petr lezl první úplně na volno a my tři navázaní na jednom laně jsme spoléhali na naši obratnost. Nebylo to těžké lezení, jenom zrádná skála.

Abych to urychlila :-)

Na samotný vršek jsme se vydrápali v 8, kochali se a v půl deváté začali hledat cestu dolů.

Frantíky jsme ztratili a nevěděli kudy dolu. Měli jsme sestoupit komínem, jenže nebylo napsáno kolik metrů a já – Vůdce :-) jsem to švihla hned první cestičkou doprava, kde po půl hodině žádný slaňovací kruh nebyl a my jsme zazdili celou hodinu. Nervozita malinko houstla, protože se blížila tma a my měli jen jednu čelovku. Zůstaly nám dvě alternativy na výběr – buď zkusit najít cestu dolu, nebo přečkat noc na skále. Jelikož bylo ještě šero, rozhodli jsme se sejít dolů. Vrátili jsme se do komínu a asi po 20 metrech jsem našla slaňovací kruh. To bylo radosti :-) Všichni jsme se v pohodě dostali dolů – bylo to 30 metrů a Aleš našel další kruh. Naděje, že to ještě v pohodě zvládneme a optimismus nás držely ještě chvíli! Než jsem se dostala na řadu, padla tma. Překvapilo mě, že jsem se nebála a naopak si to docela užívala :-) Slaňovat 45 metrů kamsi volně – byl to převis - je nezapomenutelný zážitek, stejně jako západ sluníčka za Vercors a tmavě modrá obloha plná hvězd... prostě romantika :-) Všichni jsme se dostali dolů v pohodě a čekalo nás asi největší dobrodružství večera – najít kruh na poslední slanění. S jednou čelovkou to šlo ztuha. Po hodině jsme to vzdali a Petr zpustil Aleše přes strom dolů, aby se podíval, jestli už je tam cesta. Nebyla... Nakonec jsme se jistili přes kámen, resp. Petr nás jistil a pak sám lezl bez jištění, zato se světlem! Úplně nejposlednější slanění jsem prozkoumala já :-) Bylo to bezva, až na odřenou ruku – ve tmě nebylo vidět, kam „padám“ a zhoupla jsem se pod šutr. Slavnostně a bohužel bez famfáry jsem byla pod skálou v 0:59! Cesta k autu nám také ještě dala zabrat, hlavně v lese, kde jsme se držely za batůžky, aby se náhodou někdo neutopil v té bahnité pěšince. V 3:23 jsme byli u auta a do hajan jsem šla po šesté! Na tenhle výlet opravdu nezapomenu :-)