Od rána myslím na to, kam pojedu. Chci se vykoupat, chci na výlet, chci to tady všechno vidět. No ale je "confinement". Snídám sama, Marco s Lolou jsou už dávno na horách. Po snídani natírám vrátka na zeleninovou zahrádku. Když je hotovo, přemisťuji se k bungalowu donatřít terasu. Přichází Anne, ptám se jí, jestli si můžu vyprat, samozřejmě že ano, ukazuje mi co a jak. Má ještě chvíli než vyrazí vyzvednout Viviene s Renatem k babičce s dědou, a tak vytahuju průvodce po Korsice s plánovanými výlety. Skoro všude je sníh a nějak se moc netváří, že bych měla někam jet. Možná bych je i dostala do potíží, když bych se vydala dál, než nám dovoluje těch Makronových 10 km. Tak se uklidním, napustím si horkou vanu na zahradě a třeba si přečtu tu francouzskou knížku o Korsice :-)
Natírám, natírám a jde to pěkně. Tonda má trable s nožičkama. Buď má alergii na něco v trávě nebo ho něco ošklivě pokousalo. Líže si je a na jedné zadní nožičce si už vylízal ranku. Jestli to nepřejde, budu mu to obvazovat a v krajním případě vyhledáme veterinu. Doufám ale, že to nebude potřeba, že se nám to povede nějak ošetřit. Preventivně mu zkracuji chlupy. Bude mu menší horko a postupně zkusím rozčesat jeho zimní chundály na zadečku. Blbý je, že se mu ta moje péče moc nelíbí a cení na mě zuby, mrška jeden.
Po stříhání věším prádlo, a potom si ohřívám oběd: rizoto ze včera, bagetka, zeleninový salát, med. Napadlo mě upéct makovec, a tak se do toho po obědě pouštím. Našla jsem mezi svými kořeními pytlíček sušeného droždí. Do směsi na těsto sypu půlku, což se po hodině ukáže jako chyba - těsto nekyne. A tak vyrábím podle nějakého návodu z internetu malou kuličku těsta z té zbylé půlky pytlíčku droždí - po hodině kontroluji a kulička nakynula! Těsta smíchám, zapracuji a nechám odpočívat na sluníčku. Vedu vnitřní boj - hrozně moc chci k moři, ale nechce se mi jet autem, nechce se mi, chce se mi... Jedu! a jedu i s Toníkem. Balím tentokrát jen do látkové tašky, batůžek není potřeba.
Včera jsem na pláži pozdravila nějakého pána - kromě teda dalších lidí. Ten pán seděl na kraji pláže na rozkládací židli a četl si knížku. Chyba! Dneska je tam ten pán zase, jenže stojí, v ruce telefon, čučí na mě a míří mým směrem - Bonžůr, bonžůr! Komont sapel votre šjan? Achjio, to sem si to zavařila, seznamovat se teda rozhodně nechci, a tak studeně zdravím Bonžůr, pardon. a pokračuju. No asi to nebylo nejideálnější, ale takovýho kamaráda opravdu nechci.
Toník se plouží, trošku ožívá, když potkáváme čtyřnohou kamarádku, ale šlapat se mu nechce, a tak kotvíme blíž než je místo, kam jsme došli včera. Dávám na zem karimatku a za malým keříkem se převlíkám. Tonda dostává vestičku a jdeme se koupat. Je to ledový. Toník se trochu bojí vln, ikdyž jsou oproti včerejšku malinké. Beru ho do ruky a poponáším asi 3 metry do vody. S vestičkou se krásně hladce dostává na břeh. Zkouším ho lapit ještě na jedno koupání, trochu vrčí, zuby necení, tak ho zvedám, nesu do vody a on si krásně doplave na břeh. Pro mě je to celkem očista. Mamky neopren báječně plní svou funkci. O dost horší je to ale s mým koupacím tričkem, funím jak o závod, abych rozdýchala ten teplotní šok. Po pár tempech jsem už v pohodě a chvíli si užívám vodu, konečně! Po malém ohřátí na karimatce se jdu koupat ještě jednou a pak šup do suchého. Ráda bych se vyhřívala, jenže kvůli přemýšlení, jestli jet nebo ne, mi utekly teplé hodiny a fouká docela ledový vítr. Házím Toníkovi klacík, chvilku si ještě bořím chodidla ve vyhřátém písku a pak balíme. Vybírám si cestu k autu vzdálenější od břehu, abych se vyhla pánovi. To se mi daří a mám radost, že máme vyhřáté auto. Domů přijíždím zmrzlá, sundavám ještě trochu vlhké prádlo, nemá smysl už čekat na větší uschnutí, sluníčko je ta tam. Zdravím se s Ann a kontroluju těsto - vykynulo, jásám :-)
Běžím se bungalovu sprchovat horkou vodou a pít horký čaj. To mi pomáhá, rozmrzám! Toník večeří a společně vyrážíme dělat makovec. Náplň se mi povedla, zbývá už jen vyválet těsto a vyrobit věnec, což se krásně daří, tak snad to bude i chutné.
Makovec se peče a já si užívám společné večeře, dneska s kompletní rodinkou. Trošku rozumím, dělají si legrácky, baví se o věcech, co četli, komunikují, jsou to vzácné okamžiky.
Zapomněla jsem napsat, že mi přijde úžasný, jak spolu Anne a Marc žijí. V naprostém respektu a úctě, sdílejí. Ann mi dopoledne řekla, ať se zeptám Marca až se vrátí na nějaké výlety. Nevěděla jsem jak na to, tak jsem začala debatu o tom jak bylo dneska na horách - ukázal mi fotky, a ukázal mi i fotku místa, o kterém jsme s Anne mluvily dopoledne, zmínil, že to ví a že je tam ještě hodně sněhu a taky je to daleko. Máme confinement, řekl. Přijde mi to nefér, že on si na hory jet může a já ne a že to vnímají tak, že bych se nikam moc vydávat neměla. Možná mají opravdu obavy, aby je nepostihla nějaká sankce za to, že tu můžu být. Těžko říct. Marc zajímavě přemýšlí. Ptal se mě, co vyrábím, tak jsem mu řekla, že dort s makovými semínky a ukázala jsem mu obal, kde je bílý mák. On mi řekl, že ale mák je přeci červený. Což je pravda, ale může být i jiný druh. Vnímám, že má některé věci dost neprůstupně dané.
A teď sedím u stolu, je mi relativně teplo a těším se na spaní. Rozhodla jsem se, že nebudu muset, takže nemusím cestovat, nemusím prozkoumávat, můžu jen tak být - zítra si asi opravdu napustím vanu na zahradě a budu si číst tu knížku o Korsice. Budu dělat jen to, co mi bude zadáno a budu v klidu, protože to je přesně to, co se ode mě očekává a chce.
Dobrou noc.
Jo a jen tak mezi řečí mi Anne řekla, že ty sukulenty zahrnula slámou, aby měly víc vlhko v zemi, hehe, učím se! Zadání nebylo - vybuduj okrasný záhon se sukulenty, zadání bylo: zasaď. Mohla jsem si ušetřit dvě hodiny a být v klidu. Od teď to tak bude.
Komentáře